Vážený pane, již delší dobu sledujeme Vaši činnost, aktivně se účastníme Vašich přednášek a akcí. Jelikož jste mně i mému partnerovi velice duchovně blízký, rádi bychom se Vás zeptali, zda jste se ve své dlouholeté praxi osobně setkal s člověkem žijícím v České republice (tedy Čecha), jenž dosáhl osvícení? Doufáme, že Vás tato otázka nějak nevyvedla z míry, ale snažíme se dopátrat toho, zda takový člověk u nás vůbec žije. Hm. Radil bych definovat si, co v dnešní době znamená osvícení, a hlavně nehledat osvíceného člověka, ale osvícené jednání. A také aktivně podporovat takové lidi, za kterými zůstávají osvícené činy a kteří vychovávají a vzdělávají podobně smýšlející a jednající osobnosti.
Už jsem o tom psal: dnes by Ježíš i Buddha narazili na systém a osvícení by s největší pravděpodobností nedosáhli. A pokud ano, byli by za svou činnost (nebo naopak nečinnost, tedy např. neplacení daní) pronásledováni a trestáni a jejich odlišnost by byla patologizována. Stanislav Grof v tomto smyslu napsal: Podle tradiční psychiatrie všechny zážitky svatých či osvícených indikují vážné psychopatologické stavy mentálně nemocných jedinců. Psychiatrická literatura překypuje články a knihami o tom, jaká by byla nejlepší klinická diagnóza různých slavných duchovních osobností. Jmenujme Buddhu, Ježíše, Mohameda, Ramakrišnu nebo sv. Antonína. Vizionářské zkušenosti z oblasti transpersonální jsou obvykle přičítány těžkým psychózám schizofrenického typu, nebo epilepsii, jako v případě Mohameda. Sv. Jan z Kříže byl označen jako „dědičně degenerovaný“ a sv. Tereza z Ávily jako „hysterická psychotička“. Antropologové diskutují, jestli šamané jsou psychotici, hysterici nebo epileptici.
Navíc máme na „osvíceného“ daleko vyšší nároky: z četby přece všichni přesně víme, jak má takový osvícený vypadat, jednat a mluvit. Jinými slovy, dnes bychom Buddhu či Ježíše, kdyby žili mezi námi, nepoznali. Američan Jerry Mander ve své knize V nepřítomnosti posvátného tvrdí, že naše technická civilizace má ze své podstaty fatální důsledky jak pro myšlení jedince, planetární ekosystém, tak i jeho méně „vyspělé“ obyvatele – a já dodávám i pro nenarozené nebo nedorostlé osvícené. Název Manderovy knihy výstižně upozorňuje, že právě posvátná povaha určitých míst a pro někoho dokonce celé Země nám většinou poněkud uniká. Když pocítíme potřebu odpálit pár set atomovek v Tichomoří, prostě odstěhujeme jeho obyvatele na „úplně stejný“ ostrov. Považujeme za kuriózní to, že australští Aboriginci z posvátných důvodů odmítají vrty do Země, podobně jako některé indiánské kmeny odmítaly orat, „aby to Matku nebolelo“ (citoval Vojtěch Pelikán v časopisu Sedmá generace).
Co s tím? Jednak je možné, jak už jsem uvedl, hledat a aktivně podporovat osvícené jednání a činy. Existuje stále víc jedinců, kteří „jen“ tím, že žili delší dobu poblíž, nebo dokonce přímo vedle osvícených, se dnes osvíceně chovají. Tím, že celá desetiletí osvíceně jednali, se téměř osvícenými i stali. Například současný dalajlama také není v tom tradičním smyslu slova osvícený, ale protože od dětství žil v prostředí, které se k němu jako k osvícenému chovalo, a on se také choval a chová osvíceně, osvíceným (ve smyslu konatele osvícených činů) se nakonec i stal.
H. W. L. Poonja (1910-1997), který byl žákem a pak dokonce dlouho i sekretářem slavného Šri Ramany Maharišiho, přednášel na sklonku svého života davům stoupenců z celého světa. Osmiminutové video (čtyři minuty dialogu, čtyři smíchu) ukazuje, jak čte otázku jedné žačky, která „chce jen sedět vedle svého gurua“. Papadži, jak mu říkali jeho stoupenci, ji vyzval, aby šla dopředu, a začal si s ní povídat. Stačilo mu pár minut, aby studentku, respektive její myšlení, dostal do slepé uličky a ona si musela uvědomit, že její největší překážkou je ona sama. A byla „osvícena“.
Přečtěte si zápis rozhovoru a pusťte si pak to osmiminutové video jako exemplární ukázku praktické duchovnosti. Každé Papadžiho slovo, každé jeho gesto, každé uchechtnutí vyzařuje bezmeznou nepodmíněnou lásku ke každému člověku a tvorovi a také natrénovanou zkušenost umění být a žít v meditaci: dokázat soustředěně, láskyplně a bděle vědomě jednat, mluvit, provokovat, ale zároveň, prakticky na přání, ve vteřině, spočinout na zcela zklidněné hladině meditující mysli. V dokonalé zkratce je zde naznačeno, že stačí rozhodnout se, začít cvičit a vytrvat, ale také, že to, co považujeme za osvícení, je v první chvíli jen jakási izolovaná trhlina v realitě…a mělo by, tak jako v případě téhle ženy, následovat dlouholeté období kultivace jejího vhledu – což je v dnešní době a v atmosféře běžného konzumně sobeckého a reklamami nasáklého života prakticky nemožné.
A je třeba dodat i toto: Buddha s Ježíšem by se v současné době zřejmě jako potenciální osvícení vůbec nenarodili: dnes obvyklým způsobem, tedy většinou traumatickým, protože medikalizovaným porodem, by byli poškozeni, a stali by se z nich „normální“ jedinci. Takže jsem tazatelce odepsal: Ano, dosáhnout osvícení je pro Zápaďana právě tak těžké, nebo dokonce těžší, než před stovkami a tisíci let. Je to jako s porodnictvím: už se ví, co a jak, aby se dítě narodilo optimálně a netraumatizováno, a přesto systém tvrdošíjně jede ve starých kolejích a na změnu si bude zřejmě ještě pár generací muset počkat.
Dalším možným řešením je tedy, milá tazatelko, porodit si příštího osvíceného sama, i když poněkud ilegálně, téměř „na seně“: od vědomého početí, přes těhotenství prozpívané mantrami (opěvujícími příští kvality člověka, směřujícího k osvícení), přes domácí orgasmický porod, výchovu bez médií, výuku doma. Neptejme se, kde je nějaký osvícený a co pro nás může udělat, ptejme se, co můžeme udělat pro osvícenost budoucích…
Rodit děti totiž znamená tvořit budoucnost, napsal jsem nedávno v jednom článku. Rození je nejen fyziologickou, ale i duchovní, a tedy v jistém smyslu buddhistickou záležitostí – v těhotenství, při porodu a dalších devět měsíců po něm žena jedná a existuje, pokud si sama sobě nepřekáží, osvíceně. Z vás, ale i z vašich partnerů a samozřejmě poněkud dříve a snadněji i z vašich přirozeně porozených dětí se mohou stát Maitréjové (buddhové budoucnosti). Buddha by dnes zřejmě učil a informoval nejen o meditaci, ale i o přirozených, tedy především nemedikalizovaných porodech. Představují totiž jednu z cest, jak zbavit budoucí generace utrpení a také následně realizovat jejich duchovní potenciály. Protože každé právě se (přirozeně a donošeně) narodivší dítě je vrozeně osvícené…
